Jdi na obsah Jdi na menu
 


S důchodci na zájezd do Jižních Čech
aneb výcvikový víkend na Bílé Skále.
 Obrazek
Poslední týden v srpnu se náš dvounožec z ničeho nic objevil doma už ve čtvrtek. Né, že bych ho neviděla ráda, ale připadlo mi to divné. Málem jsem se vám zapomněla představit – jsem desetiletá fena polského nížinného ovčáka a jmenuji se Eclair (to je prej francouzsky blesk - a to já teda  nejsem, protože už od dvou let mám potíže s kloubama), ale odjakživa mi říkají Klérinka. Jsem už v psím důchodu, to kvůli těm nohám a když je změna počasí, tak se mi nechce chodit vůbec. Ale abych pokračovala ve vypravování. Jenže to nebylo Obrazekvšechno, taky se tu objevila Zuzka s Pepou, Bobešem a mudinou – to není závodnička, ale Zuzčino nové štěně – a navíc ještě obrovská ohařka – Pepova Aerin. Všichni dvounožci se pak začali domlouvat, jak prej to bude s tím odjezdem a tak. Myslela jsem si, že někam jedou a těšila jsem se jak se doma v klidu vyspím. Jak jsme se mýlila! V pátek od rána bylo rušno, dvounožciObrazek nosili na hromadu různé vaky a saky i paky, prostě doma narůstala obrovská kupa věcí. Po obědě to začali  rovnat do  páníčkova auta, potom páníček i všichni nahoře jmenovaní vetřelci nastoupili a odjeli neznámo kam. Za nějakou dobu se objevila panička a později taky malý dvounožec Samuel. Šli jsme na procházku a po návratu místo, aby nás nakrmila, tak zas chystala nějaký věci. Ani nevím jak to dlouho trvalo a vrátil se páníček s autem. Když do něj šel dát i můj pelech, pochopila jsem, že i já po dlouhé době někam pojedu. Řeknu vám, že se mi vůbec nechtělo, ale copak jsem si mohla vybírat. Do kufru postupně ještě nastoupila Abyna, Áťa a Lívinka – to je lhasanda ještě starší než já (a od května u nás bydlí - Obrazekpřestěhovala se sem od babičky ze Zlína) – Bobeš si prej s ní jako malej hrál. Já už jsem jí nezažila, jen její mámu a tu jsem musela poslouchat, ta nás stavěla do latě všechny – teda dokud ještě mohla. Na Bílou Skálu jsme dorazili za tmy, tak už jsem z toho moc neměla, jen jsem si na procházce trochu počmuchala, ale taky nic moc, protože, dvounožci spěchali na nějaký to jejich tlachání – říkají tomu porada, kde se domlouvali co a jak druhej den. Musím uznat, že tam byl úplně jinej vzdoušek než u nás ve městě. Ráno jsem po vyspání bylaObrazek plná sil. Brzo ráno nás panička vyvenčila, nakrmila, pak se nacpali sami a kolem deváté s Abynou a Áťou odešli trénovat do ploch. My s Lívinkou jsme měli důležitější úkol – hlídali jsme jejich věci v chatě – a jak byli všichni fuč, tak se v pelechu móóóc dobře spalo, chci říct hlídalo. Vyhledávání v lese prý bylo úspěšné - to asi ani Áťa ani Aby nikam neutekli. Po obědě bylo polední volno – to se mi moc líbilo, protože panička se natáhla na sluníčko na celtu a my s Lívinkou jsme nemusely být uvázané a mohli jsme se courat po place, a že tam Obrazekbylo zajímavejch pachů. Někteří dvounožci šli kamsi do vsi na Obrazekoběd a pak tam prej házeli sudama – ti lidičkové ale mívají občas divný nápady. Mezitím zase místní přivezli plnej vozejk krámů, z kterejch se nakonec vyklubaly překážky. Nějak to tam poskládali do sebe a rozmístili po place. Nedalo mi to a tak jsem si zkusila houpačku a kladinu – toObrazek ještě zvládnu a jinak jsem se koukala, jak se s tím ty ostatní psi mořej. Docela mně pobavila ta jedna partička dvounožců s těma velkejma, černejma a obtloustlejma obludama (páníček mně pak poučil, že nebyli obtloustlí, ale svalnatý a že to nebyly obludy, ale rotwajleři a dokonce tvrdil, že to je taky psí plemeno). Když jsem ale viděla, jak jim ty překážky dělaj potíže, tak mu stejně moc nevěřím. Přeci když jsem to zvládla já – důchodce a ještě při svejch zdravotních potížích, tak to musí Obrazekdokázat každej pes. Pak tam ještě psům nasazovali náhubek a takovou divnou botičku a nosili je na vozejk a vozili je po louce. Nebudete tomu asi věřit, ale tohle blbnutí jim vydrželo až do večera. Po večerním venčení dvounožci šli k ohni a zas tam určitě řešili ty jejich strašný problémy s naší výchovou. Ještě že jsem to Obrazeknemusela poslouchat. Ani pořádně nevím, kdy se vrátili do chatky. Ráno šli někteří na stopy a potom do terénu, ale ti naši už naložili nějaké věci do auta (nás důchodkyně tam ale nechali), naložili Zuzku, Pepu, jejich tři psy, Abynu, taky panička se Samem a s Áťou si vlezli k cizímu chlápkovi do auta a všichni zmizeli. Měla jsem strach, že nás tu nechali, aby se nás zbavili, ale panička, Áťa i Sam se vrátili a pévépéčko nám říkalo, že Obrazekbyli kdesi v nějaké sutině si zaštěkat a odtamtud páníček už vezl první várku rovnou domů. Když se vrátil, bylo všechno sbaleno a nachystáno – jen to naložit a jet. No nechtělo se mi, bylo tam nádherně, krásný počasí, my důchodci (já, Lívinka a Bobeš) jsme si na sluníčku prohřívali klouby, natáhli jsme do nosů spoustu nových pachů a máme i nový kámoše – Zavoralovic bushík nebo třeba hned vedle nás byl takový veselý retrívr a ten si to taky parádně užíval. Móóóóóóóóóóóóóóóóc velký poděkování patří Lucce Zavoralový, že to Obrazekvymyslela, zorganizovala a taky zajistila tak pěkný místo. Líp zakončit prázdniny snad ani nešlo – ještě klika, že nás důchodce neměl kdo hlídat, jinak bychom se tam ani nepodívali a tak krásně si to neužili. A co jsem slyšela kolem sebe, všem se tam moc líbilo a bylo jim líto, že to bylo tak krátký a že už se jede domů. Jeden pes odvedle říkal, že zaslechl, že snad za rok by se tam mohlo jet na celý týden, tak doufám, že se toho ještě dožiju. Jo a díky nám důchodcům jsme získali primát v nejpočetnější rodinné skupině – jen si to se mnou na závěr přepočítejte – čtyři velcí a jeden malej dvounožec, jedno štěně, tři aktivní psi a tři psí důchodci – to je dvanáct živých tvorů. Kdyby si to páníček dopředu spočítal tak jako já teď, tak musel vědět, že to nejednou tím svým autem nemůže odvézt a mohl si sehnat něco většího. Takhle se pořádně projel – ale zase viděl.
 
Mějte se - vaše Eclair neboli zpomalený blesk
22. září 2008