Jdi na obsah Jdi na menu
 


JAK JSEM SE KONEČNĚ DOSTAL NA BEDNU…
aneb o jednom neuskutečněném mítinku a o jednom povedeném závodě.
 
 
Ač v sobotu bylo třináctého, tak pro mě to byl dobrej den, protože jsem konečně prvně ve svým psím životě dosáhnul na bednu a všem tak dokázal, že nejsem takovej moula, jak o mně říkají. Ale abych začal od začátku. V onu sobotu měli páníčci jet pomáhat na nějakej mítink do Pardubic, jenže se nikdo nepřihlásil a tak místo toho že budou brigádní závody a že my budeme závodit. Když se to dozvěděla malina, tak se podělala strachy (nevím, jestli z informace, že bude slaňovat nebo jestli si vzpomněla, jak ji při výběru terénu rvali bez žebříku na půdu, kde musela sama ve tmě hledat figuranta a pak ještě ta cesta dolů) a bylo jasné, že pojedu sám (no vlastně s paničkou). V sobotu ráno se páníčci navlíkli do červeného, nasedli jsme do auta a vyrazili. Na Žižkově nastoupili Kubalovic holky a pak jsme už nerušeně pokračovali do Pardubic. V kasárnách Obrazekna Hůrkách nás páníček vyklopil a i s autem zmizel. Než jsem stačil zjistit, co se stalo, byl zpátky a přivez Zuzku s tím protivným pyrenejákem a tím ještě jankovitým štěnětem – mudinou. Ale neměl jsem čas to komentovat, protože už byl nástup a začali nám vysvětlovat, co se nebude či bude dít. A pak už to začalo. Šli jsme pouze za roh a tam už na balkoně byli nějací chlapíci a cosi se tam dělo. Koukám, že tam je choďák Orin se svou paničkou a nahoře něco kutí.Obrazek Najednou ona přelezla přes zábradlí, kterého se křečovitě držela a ti chlapi začali strkat Orina za ní přes to zábradlí a pak ho pustili – v té chvíli se mi málem zastavilo srdce – fakt jsem měl o něho strach. Ale on nespadl a zůstal viset v takový divný tašce ve vzduchu. Později jsem se dozvěděl, že to byl postroj a že ho panička měla připnutého karabinami na nějakém sedáku. A pak začali lézt po zdi dolů. Chtěl Obrazekjsem se ho zeptat, co to mělo znamenat, jenže jsem to nestihl, protože mně panička už táhla pryč. V duchu jsem ji pochválil – nebylo to nic, na co bych se chtěl celý dopoledne koukat – ale ta pochvala byla předčasná, protože najednou jsem byl na tom balkoně já a začali mně oblékat do toho postroje a panička na sebe navlíkala taky nějaký kšandy se spoustou ok a karabin. Potom mně s tím postrojem připnuli paničce za záda a ona taky začala lézt přes to zábradlí a Ondra tam strkal mně. Byl jsem z toho tak vydřenej, že jsem na něj nestačil ani zavrčet ani ho kousnout. Bál jsem se, že mě panička neudrží a slítnu dolů. Pokusil jsem se zašprajcovat o střechu a okap, ale panička mě nohou odstrčila a já Obrazekvisel ve vzduchu. Panička se držela nějakého provazu a postupně jsme klesali. Když jsem zase stál nohama pevně na zemi, byl jsem nejšťastnější pes na světě (samozřejmě doma jsem pak malině vykládal o jaký suprový zážitek přišla). Jen jsme se z těch popruhů s paničkou vyvlíkli, už jsme museli k páníčkovi, kterej měl na starosti přímáček. V křoví se mi schovala naše Zuzka – tak jsem si to užil. ObrazekPak jsme se přesunuli do budovy, kde si na nás připravili schované osoby a jednu šoupli dokonce i do tmy. Když jsem si mohl konečně jít dáchnout do auta, bylo to príma a bylo mi fuk, co se kolem děje. Jak mi pak cestou na cvičák vykládala Fanča (to je ta beardedka), tak slaňování absolvovali všichni soutěžící a pak si to zkusili i pomocníci se svými psy. Přímáčky jsme dělali taky všichni a zatímco si zbytek zkoušel slaňování, tak ZZZka se přesunula někam na Spojil dělat stopy a moje panička jim je šla našlapat (proto jsem mohl v klidu odpočívat). Když se všichni lidičkové lana nabažili (no spíš hasiči, kteří to Obrazekzajišťovali, museli jet svým kolegům vyzvednout obědy), nastal hromadný přesun na cvičák ve Spojilu, kde jsme měli absolvovat poslušnost a nějaké dovednosti. Nachystali nám kladinu, vysoký žebřík – respektive ta vodorovná fošna mezi žebříky – moc důvěry nebudila a jen jsem čekal, jestli pod Klářiným Simonem nerupne, ale vydržela to. Houpačka taky nebyla z nejfestovnějších, ale neměl jsem s ní žádný problém, tunelem jsem prolít jako vítr. Na závěr jsme šli doprostřed cvičáku a tam jsme se otočili a panička mě vyslala vpřed. Asi jsem měl skočit na ten stůl, co tam byl, ale mě se moc nezdál a tak jsem před ním zabrzdil a nejdřív jsem si ho prohlédnul. Všem to přišlo vtipné, jen panička byla bůhví proč nespokojená a musel jsem to absolvovat ještě jednou. Tak už Obrazekjsem tam radši skočil, abych měl klid. Nebyl jsem ale sám komu se na ten chatrnej a kejvající se vysokej stůl nechtělo – jak jsem si všiml, i Simon měl opravný pokus. Absolvovali jsme to všichni ZZZkáři i ZZP1káři. Na závěr nás odvedli zase doprostřed cvičáku, pomocníci nás chytli za obojek a páníčci odkráčeli na druhej konec, kde na nás začali volat. Na povel nás pomocníci vypustili a my jsme vyběhli. Vyrazil jsem jak bláznivá střela a jen po očku jsem koukal na Fanču vedle mě, abych s ní udržel krok. Jenže jak jsem po ní koukal, tak jsem si nevšiml svý paničky, přeběhl jsem jí a než jsem se vrátil, Fanča už byla u tý svý – prostě pech. Myslel jsem si, že už bude klid, počkáme, až dvounožci spočítají výsledky a pojedeme domů. Chyba úsudku, panička si usmyslela, že musíme vyzkoušet neobvyklé překážky, kterejch tu mají pěknou kupu. Tak jsem musel lézt po áčku ze sudů či z dvou žebříků, Obrazekpřeskakovat překážky z plotových polí či chodit po drátěnkách z postelí nebo plechovými koryty. Ale nebyl jsem v tom sám i ostatní páníčci své psí kamarády takhle honili. Naštěstí výsledky spočítali brzo (spěchali štěkat na nějakou svatbu) a najednou byl závěrečný nástup. Nejdřív vyhlásili ZZZka: 1. Iva s Oskarem, 2. Kristýna s Tjabem a třetí Robert s Billem. Pak už jsme přišli na řadu my. Nervy jsem měl napnutý jak špagáty, protože to četli od zadu:
5. Veronika s Orinem, 4. Dana s Fančou 3. Hana s Áťou (tedy se mnou), 2. Gábina s Genesis a vyhrála to Klára se Simonem. A pak, že jsem k ničemu – třetí místo je přeci pěkný ne? Pak si všichni lidičkové navzájem poděkovali – to už jsem se viděl v autě. Naštěstí ani mudě cestou neotravovalo a spalo a tak jsme dojeli v pohodě. Móóóóóóc se mi to líbilo a myslím, že i panička se mnou byla spokojená.
Tak se mějte, pac a haf, haf, haf.
 
Pévépéčko Áťa neboli portugalský vodní pes Atakdále od Emy Destinové
 
15. září 2008