Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

 

Doyll Majoli CS

*   20. 3. 1994
+     2. 6. 2001

Jake byl naprosto výjimečný pes a tak jsem rád, že ho tu mohu představit ve vzpomínce, kterou napsala moje žena.

Rolf

Vzpomínka.
       Doyll Majoli – alias Jake – náš první Polský ovčák nížinný kdzejk2.jpg nám přišel v květnu 1994 na doporučení našich známých, kterým toto plemeno učarovalo. Já jsem však měla k tomuto chlupatému zavalitému plemeni, které připomínalo venkovského oříška velkou nedůvěru. A vůbec mě nenapadlo, že z něj vyroste nádherný pes a vyspěje v úžasnou osobnost, která bude neustále překvapovat svým chováním a inteligencí.
dzejk-nika2.jpg     Doma byla už osmiměsíční briardí slečna Berenika alias Nika a hendikepovaný Kendy – Lhasa apso. Nika brala Jaka jako živou hračku. Jake byl pro každou lumpárnu, kterou vymyslela a tak z nich zakrátko byla dvojka k pohledání. Vytáhlá hubená Nika a malý zavalitý Jake. Jejich nejoblíbenější zábavou bylo přetahování. Nika podala Jakovi vodítko. Ten se zakousl a nepustil ani když už ho nohy nechtěli nést. Nechal se vláčet po dvorku, na boku, na zádech a na břiše až měl srst úplně odřenou.
Poprvé mne překvapil na jedné procházce lesem. Nečekaně se spustil prudký déšť a čtyřměsíční Jake okamžitě začal pracovat na budování nory, v které by déšť přečkal.
Doma jako jediný upozorňoval, že dopil vodu. Převracel prázdnou misku tak dlouho, dokud mu nebyla dána voda.
A nejúžasnější bylo, že vymyslel, jak odstranit výškový rozdíl. Používal staré ptačí krmítko, které cílevědomě přenášel a podkládal si nohy kdykoliv potřeboval.
Tento pejsek mě také vyškolil co se týče výchovy a výcviku. Každý cvikdzejk-ag1.jpg brzy chápal, ale udělal ho jen jednou a pak odmítal opakovat. Přišlo mi, jako by mi dával najevo, že sice rozumí , ale nechce. Např. jsem vyžadovala usednutí u nohy před přecházením silnice. Jake byl vždy nachystaný dopředu. Na kraji chodníku byl naprosto zatuhlý a musela jsem mu pořádně přitlačit na zadek, abych ho dostala do sedu. Jake mne neustále učil. V té době jsme se s kamarádkami na cvičáku nadchli pro agilitu a Jake měl velké problémy u skokových překážek. Na povel hop, totiž vyskočil a bylo mu to jedno, jestli je u překážky nebo ne. Musela jsem dát povel v pravý okamžik, jinak překážku shodil. Než jsem se naučila odhadnout ten správný okamžik, musela jsem běžet parkur vždy až jako poslední, protože ani jediná skoková překážka nezůstala stát. Ale nakonec jsem se to naučila, složili jsme A1 a dokonce i občas stáli na bedně.dzejk-ag2.jpg Jezdili jsme na závody po celé republice. Někdy nás kamarádi přibrali do auta, často jsme však cestovali vlakem, tramvají, metrem. Vždy v pohodě, naprosto bez problémů. Jakovi bohužel ve třech letech praskl kolení vaz, musel na operaci do Brna a bylo po agiliťácké kariéře. Tak jsme začali se stopováním
      To byly fakt zážitky. Jake velmi rychle pochopil technickou stránku. Na nášlapu se připravil. Sklonil hlavu zapíchl čumák téměř do země, opřel se do postroje a stejnoměrným krokem vyšel. Průšvih byl ten, že vůbec nesledoval stopu. Stopa nestopa, on šel stále pouze vpřed. Na jednom výcvikovém soustředění jsem si postěžovala, že Jakovi nemůžu stále vysvětlit sledování stopy. Museli jsme se samozřejmě předvést. Byl se podívat celý tábor na to, jak Jake přesvědčivě   předváděl přímočaré stopování bez ohledu na tvar položené stopy. Samozřejmě, že se všichni, mimo mne, náramně bavili. 
      Ale nakonec jsme stopování zvládli a složili i zkoušky VZ, BH, RH-E, ZOP, ZPU1 a ZPO1.
      Jake byl i vytrvalý plavec a aportér. Ale jednou mě pořádně vyděsil. Hodila jsem mu do rybníka klacek, který byl mokrý a těžký a potopil se na dno. Jake ho však zarputile hledal na hladině. Panička ho tam hodila. Tak tam musí být. Vždycky tam byl. S hrůzou jsem na břehu sledovala, jak mu docházejí síly. Naštěstí to Jake přece jenom vzdal a z posledních sil připlaval na břeh.
dzejkbob.jpg      Jake měl také velké úspěchy na výstavách, kde získal nejvyšší ocenění. Nepodařilo se nám sice získat titul Český šampión, ale velmi si cením posudku z Klubové výstavy od polské rozhodčí, která mi gratulovala k tak nádhernému psovi.
dzejk-klubovka-hodnoceni.jpg         Náš milovaný Jake s námi bohužel dlouho nežil. V pěti letech musel znovu na operaci do Brna, protože mu praskl meniskus na druhé noze. Po operaci sice mohl chodit, ale ne běhat a brzy musel přestat i plavat. Byl často hodnědzejk3.jpg unavený. Jeho zdravotní stav komplikovaly záchvaty epilepsie a lehčí mozkové mrtvičky. Jake se s nemocemi doslova rval. V jeho chuti žít, jsme ho povzbuzovali a nešetřili peněz za veterinární péči. Přes veškerou péči nás i lékařů mu však začaly selhávat orgány. V jeho sedmi letech jsme si museli přiznat, že je načase mu prokázat poslední službu a pomoci mu přes duhový most. Věřím, že tam běhá se svými milovanými klacíky a nic ho už nebolí. Buď šťastný Jaku! Nikdy nezapomeneme!